Empty Heart: 1. Podivné vězení

26. března 2012 v 16:00 | Cenicienta
První díl povídky Empty Heart od naší zlaté Tatar. Těšte se na pokračování.

"Tak on už jde proti mně s tou… s tou." Slyšela jsem rozčilený hlas ženy, která mě chodila navštěvovat. Nevím proč, ale nemám z ní dobrý pocit. Ta žena s přísným výrazem mi někdy nahání husí kůži, tedy vlastně vždycky když tu je mi nahání husí kůži.
Okénko na dveřích mé věčné cely se pomalu, ale jistě otevírá a opět vidím její tvář. Nevím čím to je, ale připadá mi, že jí vždy potěší mě tady takhle vidět. Vždy se z ničeho nic uklidní a usmívá se. Z jejího úsměvu mi běhá mráz po zádech, ovšem za ta léta strávená zde, jsem si na to zvykla.
Zdravím tě Margie," pozdravila mě a nechala dveře mé cely otevřít. Pokynula zřízenci, aby jí donesl židli a posadila se ke mně do mého vězení s podivným výrazem.
"Nechte nás," pověděla zřízenci, kterému se její nápad, zůstat se mnou o samotě moc nezamlouval, a odešel. Samozřejmě mocně za sebou zabouchl dveře.
"Ráda tě vidím, Margie, jak se ti dnes daří?" zeptala se mě, ovšem já jsem neměla zájem jí vůbec odpovídat. Místo toho jsem na ní jen vyštěkla.
"Proč se staráte?" zatvářila se poněkud přísněji, ale nechala to být.
"Víš, Margie… tak mě napadlo… zda se ti tu líbí?" zešílela? Problesklo mi hlavou.
"Ani za mák, komu by se tu asi tak líbilo?" rozhořčila jsem se nad její nejapnou otázkou, "jsem tu držená jako v kleci, cpou mi do krku všelijaké prášky a zřízenci si div na mě nevybíjí svoje choutky a vy se mě ptáte, zda se mi tu líbí? To je hodně špatný vtip!" pousmála se a v očích jí plál oheň zloby.
"No není to tu nejjednodušší, to vím, ale zlé to tu být moc nemůže. A vzhledem k tomu proč tu jsi zavřená, se divím, že jsi to všechno ustála. Být tebou brala bych to jako úspěch."

"Co tím myslíte? Vždyť ani nevím, proč tu jsem natož, abych tohle považovala za nějakou zkoušku." Obořila jsme se na ní a chtěla jsem po ní skočit. Tolik let jsem tu zavřená, že jsem si zvykla útočit na zřízence tohoto zařízení jako nic.
"Víš vůbec, proč tu jsi?" zeptala se mě a já myslela, že po ní opravdu už skočím. Takové otázky? Proč mi je pokládá? Ale na druhou stranu nemám ponětí, proč tu jsem. "Ne to nevím, proč tu jsem."
"Jsi tu, protože ses pokusila o sebevraždu, kde si asi myslíš, že si vzala ty jizvy na zápěstí? Myslíš si, že je má každý? Podívej se na mé ruce, já je tam nemám. Jsi tu z velmi dobrého důvodu. A to nebyl tvůj jediný pokus o ukončení tvého života." Ta ženská o mně ví víc, než já sama.
"To bych si na to pamatovala, že jsem něco takového vyváděla no ne?" držela jsem se své role rozčileného vězně, abych z ní vymámila víc.
"Ne nepamatovala, protože si při svém posledním pokusu ztratila velké množství krve a jako každý sebevrah, co si podřezává žíly, si ve vaně čekala na smrt, ovšem při svém dalším zářezu do ruky jsi sebou cukla, udeřila ses do hlavy a ztratila paměť." Ví toho o mně víc, než bych tušila. Zajímavé.
"Já si ale na nic z toho nepamatuji." Pronesla jsem poraženecky, ona o mě ví všechno, absolutně všechno. Proč? Jak?
"Možná je to pro tebe lepší. Budeš moct začít od začátku. Při dalším sezení se sestrou se možná dozvíš… že už to tvé utrpení nebude trvat dlouho." Zvedla se ze své židle, zaklepala na dveře a odešla. Hned po ní přišla sestra, dala mi do ruky kelímek s mými léky, které jsem jakoby zapila a zase odešla.
Jen zabouchla za sebou dveře, okamžitě jsem ty prášky vyplivla a spláchla do záchodu. Ne nebudu jejich hračkou na hraní. Oni nejsou žádné kočky a já nejsem žádná bezbranná myš, kterou si chytli a nyní si s ní mohou hrát, jak se jim zlíbí, ne to ne.
Minuty v této místnosti plynuly jako celé hodiny a hodiny jako celý věk. Můj denní program obsahoval dvě sezení a dobu strávenou v cele či na dvoře tohoto ústavu. Jenomže to bylo skoro stejné jako být zavřená tady. Vzduch byl sice jiný, čerstvý, ale zdi obklopovaly celý komplex, takže jsem stejně nic víc neviděla. Chtěla jsem odsud pryč, chtěla jsem vidět svět, chtěla jsem poznat někoho jiného než tohle prokleté místo, ale nestalo se tak.
Dveře se opět otevřely a v nich stál zřízenec, jeden z těch mála, kteří mají s námi slitování a těch je opravdu pomálu. "Tak pojďte Margie, začíná sezení." Pokynul mi a já jsem se vydala do naší společenské místnosti. Všichni moji spoluobyvatelé tam již byly také. Osm z nás mělo skupinovou terapii. Jiní se věnovali svým podivínským povinnostem. Někteří hrály společenské hry a jiní právě mířili ven na čerstvý vzduch.
"Dnes bych požádala Margie, aby započala dnešní hodinovou terapii. Tak margie, povězte nám, proč jste tu? Už jste si vzpomněla?" nevím proč, ale tu sestru jsem ráda neměla.
"Ne nevím, proč jsem tu. Dnes jsem měla návštěvu, která mi pověděla, proč jsem tu, ale nevěřím tomu."
"A pročpak tomu nevěříte Margie, copak vám ta návštěva pověděla?" její úsměv na tváři byl tak povýšenecký, že jsem měla sto chutí odejít nebo ztropit scénu, ale to by znamenalo, že mě svážou a dají mi injekci, po které budu zase nějakou dobu mimo sebe.
"Nevěřím, že jsem chtěla spáchat sebevraždu, nevěřím tomu a hned vám také povím proč. Mám ráda život, miluju život a toužím po tom vidět více z tohoto světa. Nejraději bych cestovala, poznala nové lidi a…" sestra mi ihned skočila do řeči.
"To je hezké Margie," její úsměv z tváře nezmizel, ale už nebyl tak povýšenecký, "Možná byste mohla začít od začátku. Už dlouhou dobu přemýšlím, že byste mohla zajít za doktorem Hopperem a ten by mohl rozhodnout o vašem duševním zdraví. Ovšem Margie, než vás budeme moct pustit, musíte mi dát více důvodů k vašemu propuštění."
"Co ještě chcete, sestro? Já si nepamatuju na nic, co jsem prováděla a jestli jsem si chtěla vzít život tak nyní už ne, já chci žít. A říkám vám to tu pořád, ale vy mě tu vůbec neposloucháte a najednou po mé záhadné návštěvě měníte z ničeho nic názor? Nějaké podivná shoda okolností."
"Margie, uklidněte se. Starostka Millsová se nezajímá jen o vás. Navíc je to velmi hodná žena, která se stará o mnoho z našich pacientů. A myslím, že bychom vás již mohly propustit, pokud tedy budete chtít a ukážete nám, že jste schopna začlenit se do nového prostředí."
Je to divné. Už takovou dobu jim tu opakuju pořád to samé dokola a teprve teď jim došlo, že jsem normální? Spíš oni by se tu měli léčit a ne já. "Zítra přijde doktor Hopper a klasickou kontrolu a při ní, pokud to bude možné, se dohodnu s doktorem o vašem možném propuštění, ano?"
"Ano." Souhlasila jsem. Neměla bych si stěžovat konec konců, jestli to tu vydržím ještě jeden den, jeden jediný den, ta budu volná. Volná a konečně budu moct dělat, co budu chtít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Vaše oblíbená postava?

Sněhurka/ Marry Margaret 14.9% (188)
Princ Krasoň/ David 11.2% (141)
Zlá královna/ Regina 11.7% (147)
Rampelník/ Pan Gold 15.9% (201)
Emma Swan 11.6% (146)
Henry Mills 6.7% (84)
Jiminy Cricket/ Archie Hooper 7.1% (89)
Šerif Graham 8.6% (108)
Jiná 12.5% (157)

Komentáře

1 Ilorin Ilorin | Web | 26. března 2012 v 16:13 | Reagovat

Mom pěkně napsané. Už se těším na pokračování ;-)

2 míša míša | E-mail | 28. března 2012 v 11:44 | Reagovat

moc pěkný už se těšim na pokračování :-)  :-)  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama